Blíží se Vánoce, kouzelné, ale také znepokojující a tajemné svými tradicemi. Začtěte se do povídky studentky literárního semináře maturitního ročníku Petry Butorové a užijte si zimní atmosféru!
Mrazivý vítr se proháněl nad zasněženými kopci a horami, za ním vlály ledové vločky jako zdobený závoj, vyšívaný s pečlivostí nejzručnější ze švadlen. Bílá krajina působila z útulného domova melancholicky a nečinně, když se však kdokoliv vydal ven, poznal, že zima dokáže být krutá a vypočítavá, je-li podceněna. Byla tichá, když nechala vločky snášet se k zemi v pomalém pianu, uměla ale zahrát i rychlými a silnými tóny, když se lehký vánek změnil ve sněhovou vichřici a meluzína začala divoce řádit v komínech a na půdách.
Studená zimní doba vždy vyvolávala hrůzu i okouzlení, proto už v dávných dobách začali lidé respektovat a oslavovat její začátek jako dobu, kdy krajina vzorně odpočívá. Také oslavovali její konec, který s sebou přinášel první ptačí zpěv a čerstvě zelenou trávu.
Netušili však, že sama Zima vidí, jak se lidé společně veselí a slyší všechny koledy na svou počest. Každý začátek zimy, ráno po největší oslavě začali lidé nacházet ve svých botách malé dárky, kterými je obdarovali poslové Zimy jejím jménem.
S posly se ale do měst vkradl i stín, stejný jako druhá tvář zimy, krutý a vypočítavý. Když se tiše plížil ulicemi, každý cítil, že se přibližuje, sahá po nich svými dlouhými stříbrnými drápy, jako by mu vždy chyběl jen malý kousek od toho, aby jimi člověka chytil do svých ledových spárů. Před zlověstným stínem ale vesničany ochraňovalo teplo a světlo jejich veselí, koledy, které složili pro Zimu a vše hezké, co k ní vždy patřilo. Stín byl ale dostatečně blízko, aby mohli občas cítit mrazivou přítomnost onoho přízraku, který je sledoval bodavě studenýma modrýma očima. Toho pohledu se lidé báli, snažili se mu vyhnout a prosili o radu tu, kterou oslavovali.
Zima proto poradila, aby se den před největší oslavou veselilo jen do západu slunce, než lidé dají své boty před dveře a připraví k nim teplé cukrovinky pro posly, aby se měli malí pomocníčci čím posílit. Poté se schovají do svých snů, provoněných skořicí a chutnajících jako teplý ovocný čaj, kam se za nimi přízrak nedostane.
Ráno poté za svými dveřmi naleznou čistý talíř a v botách dary od Zimy za lásku a oslavy, kterou pro ni připravili. Už nebudou cítit přítomnost zlého stínu, v okolí se bude vznášet jen oslavná nálada a přízrak se s nepořízenou vrátí zpět do hlubin lesů, kde ho nikdo nebude rušit při odpočinku.
･°｡❅°*.
Malý chlapec zabalený v dece sledoval ze svého okna poslední světlo západu slunce, jehož paprsky se odrážely na čerstvě napadané sněhové pokrývce. Byl nedočkavý a zvědavý, proto vyhlížel k lesu, jestli náhodou nezahlédne alespoň jednoho z poslů zimy, o kterých mu jeho maminka vyprávěla každý rok v tuto dobu. Jeho naděje stoupaly, když pomalu začaly mizet všechny červánky a na obloze se zatřpytily první hvězdy.
Dveře jeho pokoje se otevřely a dovnitř vstoupila vysoká žena v teplém nočním úboru. Damian sebou malinko cukl, jakmile ale viděl hubenou ženu s pevným drdolem, provinile se zahihňal. Jeho maminka nad ním s úsměvem zavrtěla hlavou.
„Neříkali jsme si, že už půjdeš do postýlky?“ promluvila něžným, ale káravým tónem, načež se malý chlapec vymotal z deky, aby rychle skočil na svou postel, jako by tam byl celou dobu.
„Ale já přece jsem!“ houkl chlapec, koutky mu však zlehka cukaly, jako vždy, když provedl nějakou neplechu a chtěl zalhat. Jeho maminka se zasmála a přišla k posteli, aby mu dala pusu na čelo.
„Už je opravdu čas spát, vždyť venku už je tma,“ její slova zněla jako obyčejné kárání pro dítě, měly v sobě ale nádech vážnějších obav. Bylo už načase jít spát, a to nejen pro Damiana, ale i pro všechny dospělé v domě. Pro všechny v jejich vesnici.
„Chtěl bych vidět skřítky…“ zamumlal a velkýma očima si jí prohlížel. Marion se tiše zasmála, ten smích ale nebyl tak upřímný, jak by si přála. Snažila se, aby na ní nebyly poznat obavy, které zapříčinila její pověrčivost. Nemohla dát najevo, jak moc se následující noci bojí, ne v přítomnosti svého malého, nevinného syna.
„Oni si ale nepřejí být viděni, Dami. Mluvili jsme o tom, vždyť to víš. Nikdo je už dlouhá léta neviděl, a tak to má být, tak si to Zima přeje,“ vysvětlovala mu tiše znovu, a chlapec jen trochu smutně přikyvoval. To všechno již dávno věděl, avšak jeho zvědavost byla větší, než rozum. Máma ho s malým úsměvem štípla do tvářičky, načež si chlapec jen rychle zakryl obě tváře ručičkama, aby ho neštípala. Marion se nyní už upřímně usmívala a pořádně Damiana přikryla.
„Zazpíváš mi tu koledu, mami?“ zeptal se malý chlapec s velkýma psíma očima, čemuž Marion nemohla odolat a souhlasila. Doufala, že tato stará koleda chlapce uspí a on tak bude chráněn před vším, co jim všem v první zimní noci hrozilo.
„Padající vločky provází veselí
a malé děti radostí se tetelí,
když Zima je hladí po tváři
a hvězdy jim na nebi rozzáří.
I stejnou silou opře se Zima do oken,
rachotí, křičí, motá se větrem do loken.
Modrý pohled pak prozáří noc
a střetneš-li oči jeho, nevolej o pomoc.“
Damian na tuto chvíli čekal, a proto šeptem zvolal: „Pozdě je pro tebe.“
„Ulehni ku spánku hned při západu slunce,
před dveřmi nech boty a smetánky unce,
zavři oči a přeslechni tiché kroky,
horečný šepot i hravé skoky.
Pak ráno, když znovu se prosvítí kraj,
prázdný je rendlík dřív plný po okraj.
Avšak botky teď skrývají dárek milý,
darovaný jménem hodné paní Zimy.“
Hnědovlasý klouček tiše zpíval s ní, a když skončili, ochotně se zavrtal pod peřinu, aby byl hezky v teple a zavřel oči. Nad tím se Marion jen pousmála a pohladila chlapečka ve vlasech.
„Dobrou noc, Dami,“ špitla, než se opatrně zvedla do stoje. Pohled jí padl na roztažené závěsy, proto ihned došla k oknu, aby je zatáhla. Poté už tiše zmizela z pokoje a tiše za sebou zavřela dveře.
Damian objal svého háčkovaného lišáka a zavrtěl se, aby se dostal do lepší polohy na spánek. Myslel na skřítky a malé dárečky, které možná už v ten moment schovávali do bot před dveřmi. Také si jistě moc pochutnávali cukroví, které pekl on a jeho maminka. Musel se zakřenit, jako malý rošťák, jak se mu líbila vzpomínka na zdobení perníčků a ujídání těsta, když se Marion nekoukala.
Nenápadně pootevřel jedno oko a podíval se po temném pokoji, jako by se ujišťoval, že je opravdu sám. Když se bezpečně přesvědčil, že na něj nikdo nedohlíží, opatrně se zvedl do sedu a co nejtišeji se vykradl z postele. Chtěl jenom naposledy vyhlédnout na zimní krajinu, na kterou se snášela spousta bělavých vloček. Líbil se mu ten pohled, navíc zde byla šance, že zahlédne alespoň koutkem oka posly zimy na cestě k jejich vesnici, a to bylo víc než lákavé.
Jako myšička se připlížil k oknu, ale závěs odhrnul jen na cípeček, aby mohl co nejnenápadněji vykouknout ven na vylidněnou krajinu. Jediným zdrojem světla byl kulatý měsíc na obloze, jelikož veškeré osvícení bylo zhasnuté a lidé byli do jednoho v postelích, aby nerušili posly při jejich práci. Tak moc si všichni vážili Zimy a jejích přání.
Do Damiana se náhle zakousl lehký pocit studu, když si uvědomil, že se jako jediný snaží vidět to, co má jeho očím zůstat skryté. Proto se jen ohlédl po posteli, ve které by správně měl právě teď upadat do říše snů. Svou postel si chvíli prohlížel, než otočil hlavu, aby věnoval venkovu poslední pohled.
V tu chvíli se mu zasekl dech v hrudi a on rychle padl na kolena, aby byl z okna co nejméně vidět.
Na cestičce za domem stála postava. Vyšší než všichni muži z vesnice, na tváři bílou masku, ale materiál, ze kterého byla vyrobena, si Damian netroufal hádat. Těsně nad ní z hlavy postavy vyrůstaly rozvětvené parohy, kterými by se mohl chlubit kdejaký dvanácterák. Kolem ramen měl kožíšek z bílé lišky, který však zakrýval jen ramena a část hrudníku. Její nohy až ke kopytům byly také zabalené v kožešině, ale kopyta byla holá a podivným způsobem kontrastovala s drápy, které měla postava na rukou.
Damian se rozklepal a rychle se odstrčil od okna, aby se mohl schovat pod peřinu a uniknout lesku modrých očí, které stihl zahlédnout v malých otvorech hrozivé masky.
･°｡❅°*•
Začátek zimy byl pro obyvatele vesniček okolo rozlehlého lesa posvátnou dobou. Všichni vytáhli ze skříní své nejlepší kabáty a sněhule, zdobili své domovy po domácku vyrobenými ozdobami, aby vyvolaly pocit útulna a pohody a pekli společně nejrůznější cukrovinky.
Vesnice byly dohromady tři, a každý rok se střídaly v pořádání největší slavnosti zimy. Každá ale na svou pěst pořádala trhy a menší oslavy, ve kterých nemohla chybět ozdobená jedle ve středu vesnice. Tyto nádherné jehličnany byly pro každou z vesnic jedním z nejdůležitějších symbolů a nejen proto se o ně myslivci z vesnic starali jako o nejsvětější poklad. Díky tomu jedle žily dlouhá léta a těšily svou krásou všechny kolem.
Zdobení jedle během příprav na oslavy zimy bylo vždy oblíbené mezi dětmi, všechny se vždy snažily pomoct a dát na strom alespoň jednu ozdobu. To se jim většinou povedlo, jelikož všechny rodiny měly na jedli pár svých vyrobených ornamentů, aby prokázaly svou oddanost Zimě. Každá rodina vyráběla ozdoby specifické, takové, jaké jejich předci vyráběli již před spoustou let, a tak nehrozilo, že se po sundání nevrátí ke svým majitelům.
I z toho důvodu po ránu osmnáctiletý Damian vyrazil s malou krabicí plnou ozdob ven z tepla domova. Nešel ale sám, vedle něj hopkalo nadšené děvčátko a příležitostně se snažilo do pusy chytat sněhové vločky. Damian se musel smát nad tím, jak byla jeho malá sestřička živá, dokonce ho nakazila svým veselím tak, že neodolal a snažil se taky pár vloček chytit.
Pomalu se uklidnili, když se blížili k trhu a Damian raději malou Elodie chytil za ruku, aby se mu mezi hemžícími se lidmi neztratila z dohledu. Nebylo to tak, že by sama domů netrefila, vesnice nebyla tak velká, aby se v ní dokázala ztratit, ale na svátky se vždy objevilo ve vsi plno cizích lidí a Damian nechtěl riskovat, že se mezi ně to malé děvče zatoulá. Cizincům se nikdy nedalo moc věřit.
„Pane Rodie!“ houkl Damian, když s Elodie prošli mezi několika obchody až ke stolku poblíž jedle. Postarší muž s pečlivě vypěstovaným knírem se na něj usmál a energicky vyskočil ze své židle.
„A! Damiane, neseš vaše ozdoby?“ zeptal se, i když znal odpověď hned, jakmile uviděl krabici v jeho rukou. Damian a Elodie rozhodně nebyli první ani poslední, kdo ten den přišel s ozdobami jejich rodiny.
„Mhm, mamka posílá ty nejhezčí,“ zasmál se Damian a starší muž otevřel malou krabičku, aby se mohl podívat, co mu dvojice přinesla.
„Hm, hm, jsou opravdu krásné,“ pochvaloval si, než shlédl na Elodie a jednu ozdobu jí opatrně podal. „Chceš mít tu čest?“
Děvče se rozzářilo, hned si ozdůbku vzalo a utíkalo k majestátní jedli, aby ji mohlo pověsit tam, kde bude nejlépe vidět. Oba muži ji s pobavenými úsměvy sledovali. Dětská radost byla pro všechny osvěžující. Elodie se natáhla a pověsila ozdobu na místo, které se jí zdálo nejlepší ze všech. Pyšně si ozdůbku prohlížela, než se celá rozzářená vrátila zpět k Damianovi. Poté už nechali své ozdoby panu Rodiemu, rozloučili se a vydali se ke stánkům.
Všechny obchůdky byly ozdobeny malými modrými lucerničkami se zimními vzory, ubrusy ve všech odstínech modré a světle fialové, ale i tou nejkrásnější dekorací, kterou byl běloučký sníh.
Jako první zavítali ke stánku se sýrem, potom k uzeninám a nakonec, aby se jim krásně míchaly vůně, došli i pro vonnou purpuru. Také byla povinnost vzít hlavě rodiny čerstvé noviny a v neposlední řadě ještě Damian koupil medovinu, aby si měli čím večer připít a rum, který nesměl chybět v cukroví.
Damian se rozhlížel po ulicích a domech a nemohl se ubránit úsměvu. Byl krásný zimní den, všude byla výzdoba a tu a tam bylo skrz okno možné zahlédnout rodiny, jak pečou sušenky a další cukrovinky.
Tuto dobu měl Damian rád. Všichni lidé se mu zdáli milejší a vstřícnější, trhy voňavější a ani mu nevadilo, když se mu studený vítr zakousl do tváří, nebo ho pošimral za krkem. Navíc vždy rád pozoroval klidné sněhové vločky, jak se snášejí k zemi.
Ještě raději se ale před mrazem schoval do tepla útulného domova, nohy schoval do příjemných pantoflíčků, dal si vynikající teplý čaj a sledoval zimu z okna. I proto neměl důvod se s Elodie zdržovat venku déle, než bylo třeba a hned zamířili zpět domů. Byl před nimi dlouhý den a venkova si večer užijí až až.
Jakmile došli zpět domů, pohladila je po nosech sladká vůně cukroví, které právě pekla Marion a Damianův mladší bratr. Elodie hned skopala botky a stáhla kabát, aby mohla vběhnout do kuchyně a nejlépe i pomocí chuťových buněk zkontrolovat, jak jim pečení jde. Damian nad ní jen s úsměvem zavrtěl hlavou a šel i s nákupem za ní.
„Měli?“ houkla Marion na Damiana, mezitím, co tahala Elodie ze svetru. Damian se uchechtl a s kývnutím vytáhl z látkové tašky lahev rumu.
„To je dobře, kdyby ho neměli, asi bychom neměli co dát za dveře,“ oddechla si jejich maminka, mezitím co strkala Elodie ke koupelně. Děvčátko se ale stále vrtělo a brblalo, že jim chce pomoct.
„Ale vždyť toho máme dost i bez rumu,“ brblal Adrian, který měl ruce celé od cukru a těsta. Za svou poznámku si od Marion vysloužil velmi intenzivní zamračení.
„Nech si těch rozumů a taky si jdi umýt ruce. Ať se nám nesmíchají těsta,“ umlčela ho. Na to si malý chlapec nestěžoval, jen seskočil ze stoličky a zmizel ve dveřích. Damian si neodpustil úšklebek a raději vyndával nákup, aby ještě víc nedráždil už tak rozladěnou Marion.
Sýr, medovinu i uzeniny pečlivě schoval do chladu, purpuru položil k plotně a noviny dal na jídelní stůl. Než se ale vydal zpátky, jeho pohled upoutal článek na titulní straně novin.
… tělo zavražděného bylo identifikováno jako Louis Lorty, jedná se již o druhou vraždu v této oblasti, policie vyzývá ke klidu…
Znepokojeně si článek pročítal a přemýšlel nad jménem, které v něm bylo zmíněno. Znal to jméno, ovšem nemohl tvrdit, že by znal i jeho nositele. Jediné, co věděl, bylo, že bydlel v jiné vesnici a chodil na stejnou školu ve městě, jako on sám. Z prohlížení článku ho však vyrušil hlasitý zvuk hrnce dopadajícího na zem, kvůli kterému málem vyletěl z kůže.
„Krucinál,“ slyšel brblat svou mámu a sám nemohl s jejím zanadáváním víc než souhlasit. Dlouze vydechl, aby uklidnil svůj zrychlený tep a znovu se podíval na článek. S novinami poté přešel k lince a počkal, až si Marion i s tím proklatým hrncem narovná.
„Další zemřel,“ zamumlal k ní a prstem poklepal na novinový článek. Marion článek přejela pohledem, než se jím vrátila zpátky k hrnci, ve kterém plánovala vařit oběd.
„To na to nic neřekneš?“ podivil se Damian. Byl to už druhý kluk, který přišel v okolí o život a policie z nejbližšího města neměla moc velkou snahu vyšetřit ani první úmrtí. Přesto se nezdálo, že by to pokazilo náladu ve vesnicích, i když tu a tam zaslechl nějaký šepot. Ten ale vždy zmizel rychleji, než se stihl dozvědět víc. Ve výsledku o tom tedy nevěděl prakticky nic a to ho mírně znervózňovalo.
„Vzala si ho Zima, Damiane, stejně jako toho prvního. Je to politováníhodné, ale nemám co víc k tomu říct,“ pronesla tichým beztvarým hlasem a otočila se k troubě, i když cukroví v ní kontrolovala jen před malou chvílí.
„Ale-“
„Dej ty noviny na stůl a nemluv o tom před dětmi,“ přerušila ho přísným hlasem, její pohled byl pevný jako skála a jasně říkal, že se o tom nehodlá dále bavit. Damian urychleně spolknul všechny své námitky a raději vrátil noviny tam, kam je prve položil. Nebylo moudré se o tom snažit dál mluvit.
Jeho dva mladší sourozenci se s velkým povykem vrátili, Damian z jejich drmolení pochytil jen to, že Elodie strkala své studené ruce Adrianovi za krk a on, že jí to oplatil sprškou vody z umyvadla. Jejich stěžování si nevšímal, raději se k nim jen tiše přidal v pečení. Poslouchal hlasité dohady svých malých sourozenců, tu a tam je pokáral, aby se nehádali, jelikož neměl náladu to poslouchat. Ten novinový článek mu zkazil celou sváteční náladu.
Ani u oběda se nevrátilo téma ke konkrétnímu článku v novinách. Damianův táta ho jen přejel pohledem, malinko mu cuklo obočí, než noviny odložil se slovy, že je čas jíst. A tomu Damian neodporoval. Nechtěl strašit své sourozence ani provokovat rodiče, proto s tím tématem raději znovu nezačínal. Věděl, že kdyby začal, tak by ho stejně oba rodiče rázně utnuli.
Po obědě strávil dlouhé hodiny ve svém podkrovním pokoji. Potřeboval chvíli o samotě. Cítil se nesvůj z dalšího úmrtí, ale snad ještě víc ho zarmoutila reakce jeho rodičů, kteří se odmítli jakkoliv zajímat o smrt těch dvou mladých kluků z okolí.
Po dlouhém přemýšlení raději myšlenky na Louise odstrčil, neměl zájem se uvrtat do depresí, když ho ani pořádně neznal, a stejně s tím nic nemohl dělat.
Venku se začalo stmívat, a to byl signál k tomu, aby se s trochou nechuti vydal dolů. Věděl, že je čas jít na první z oslav zimy. Byla jednou z nejdůležitějších, takže by ho tam jeho drahá maminka dokopala, i kdyby se vzpíral sebevíc. Uvědomil si ale, že se na oslavu vlastně těší. Punč a medovina mu jistě pomůžou se trochu uvolnit.
„Už jsem tě chtěla zavolat. Musíme za chvíli jít,“ Marion byla oblečená ve svém drahém kabátě, jež svou barvou a vyšíváním překrásně ladil k masce, kterou zatím neměla nasazenou. Byla to jen jednoduchá bílá škraboška pomalována modrými linkami, i tak se mu vždy zdála nádherná.
„Jsem hned oblečenej,“ řekl jí na to Damian, sám sáhl pro jednu z pěti masek.
Každá rodina vyráběla své masky, stejně jako všechny vyráběly své ozdoby. Byla v tom jistá symbolika, každý musel mít na první oslavě zakrytý obličej, aby unikli zlému Stínu Zimy. Damian tomu věřil, když byl dítě, ale ta tradice se mu líbila, i když už nevěřil na zlé stíny.
Jak slíbil, převlečení do teplého oblečení mu trvalo jen krátkou chvíli. S pohledem do zrcadla si na obličej nasadil masku, sám sobě se podíval do očí. Už dávno ho nezarážely neobvykle modré krajíčky jeho hnědé duhovky. Marion mu vždy povídala, že to byl malý dárek od Zimy, když mu po jedné ze zimních oslav zmodraly okraje duhovek. Damian to přijal jako část sebe a nikdy se o to víc nestaral, proto brzy odtrhl pohled od zrcadla a pomohl Elodie do jejích vysokých bot.
Marion se po nich spokojeně podívala, ráda se chytila svého muže za rámě, než pokynula, že mohou jít. Damian hrdě nesl svíci, která měla hořet celý večer, aby jim posvítila na cestu a odehnala každý stín.
Již z dálky slyšeli, jak si ostatní lidé natěšené šuškají a celé rodiny spěchají k vysoké ozdobené jedli.
Damian musel uznat, že byl na celou vesnici kouzelný pohled. Všude svítily lucerny, nebo svíčky, které rodiny vedly správným směrem. Pouliční světla byla zhasnuta, aby nenarušovala kouzelnou atmosféru.
Zastavili se, až když došli do středu vesnice. Z davu bylo slyšet nedočkavé šuškání a štěbetání, i když ho bylo značně méně, než předchozí rok, kdy se ve vesnici konala hlavní oslava začátku zimy. Někteří lidé z jejich vesnice se totiž vydali do vedlejší vesnice, aby slavili s tou největší parádou.
„Brzy to přijde,“ špitl Damian k Elodie a Adrianovi, kteří hned nadšeně začali natahovat krky.
Všichni čekali na jev, který zahájí jejich veselení. Nikdo vlastně pořádně nevěděl, jak je možné, že se to děje v zimě, ale při prvních oslavách zimy se vždy objevily mezi sněhem světlušky. Damian jednou v novinách četl o studii, ve které byla vysvětlena teorie, proč tomu tak je, ale víc se o to vlastně nikdy nezajímal. Jako všichni ostatní to bral zkrátka jako dar od Zimy.
Konečně zahlédli první žlutá a zelená světélka a během několika okamžiků se jich objevilo mnohonásobně víc. Z davu byly slyšet nadšené výdechy a dětský výskot. Damian se rozhlížel kolem sebe a také se musel nadšeně zazubit.
První oslava zimy byla zahájena, a to byl pokyn pro malý místní orchestr, aby začal hrát a lidé se mohli pustit do veselení. Zpívali a pili, tančili a povykovali jako blázni v maskách, nedbali chladného počasí ani lehkého větru, který jim cuchal vlasy a lezl za kabáty.
Damian si připil se svou rodinou a svícen odložil na jeden ze stolků, aby mohl jít tančit s ostatními. Díval se kolem sebe, poznával v maskách své sousedy a přátele a stejně jako oni zpíval písně a koledy.
… veselme se, radujme se,
zima je zde v tomto lese,
oslavy tu nemaj meze
vítr posly ke vsi veze…
Oslava proplouvala večerem, hudba hrála neúnavně dál a dál a Damian pil a tančil, jako by se před pár hodinami netrápil nad novinovým článkem. Myšlenka na onen článek ho vlastně dohnala, až když se celý udýchaný šel posadit. Rychle jí však zahnal. Nechtěl si pokazit večer.
Zhluboka oddechoval a široce se usmíval, raději se napil jen vody, než si začal prohlížet okolí. Jedle stála majestátně uprostřed davu, jako kráska ve smaragdových šatech, lidé tančili tradiční tance do rytmu živé hudby a světlušky svítily stejně jasně, jako modré lucerny a oranžové svíce.
V tu chvíli mu došlo, že se ve vzduchu malých zelených a žlutých světýlek pohupuje velmi málo. Z minulých let si pamatoval velké roje světlušek, přišlo mu zvláštní, jak málo se jich nyní vznášelo kolem.
Než tomu ale stihl věnovat větší pozornost, objevil se Adrian, který ho s širokým úsměvem vtáhl zpátky do davu. A po další medovině a punči už tomu sám nedokázal věnovat pozornost.
･°｡❅°*•
Ráno si Damian pořádně zanadával na svůj účet, jelikož si v celém svém večerním veselí neuvědomil, že se domluvil na další den s Nicolou Jullienem na práci. Často mu chodil pomáhat do stájí, ani si už vlastně nepamatoval, kdy s tím začal. Nicola mu ale byl za výpomoc vděčný a dovolil Damianovi brát ty nádherné obrovské koně na projížďky. I to byla svým způsobem výpomoc, jelikož se Nicola musel starat i o ostatní zvířata a ne vždy by stíhal brát koníky na vyjížďku.
I když měl práci s koňmi rád, musel se hodně přemlouvat, aby se zvedl a šel ten den do práce. Pomohla mu s tím hlavně silná káva a prášek na bolest hlavy. Kávu musel dopíjet po cestě, protože vstal tak pozdě, že se málem ani neoblékl.
„Koho to sem čerti nesou, nějakýho pěknýho ochlastu,“ slyšel hned, jakmile vešel do Nicolových stájí. Jen si něco zabručel pod nos, to ale Nicolu neodradilo.
„Myslel jsem, že se ani neobjevíš,“ zasmál se a Damian odložil prázdný hrnek na jednu ze stoliček.
„Nene, jsem v pohodě. Jen mi dej pět minut, než pořádně zaberou ty prášky. Počkej. Jak to, že ty jsi úplně v pohodě?“ zeptal se Damian a Nicola se uchechtl.
„Moc dlouho jsem tam včera nebyl. Chtěl jsem vidět jen zahájení a potom jsem šel zpátky, páč jsem neměl náladu na oslavy. Viděl jsem ale, že tys náladu rozhodně měl,“ vysvětloval Nicola. Damian lehce kýval a znovu ho do nosu cvrnkla vzpomínka na světlušky. Bylo jich tak žalostně málo.
„Co je ti?“ broukl Nicola zaujatě.
„To nic. Jen přemýšlím nad tradicema a tak,“ zalhal Damian, a když si všiml Nicolova tázavého pohledu, tak pokračoval: „Máma je hodně pověrčivá a já nevím. Občas mi to přijde trochu moc. Nevím, jestli to víš, ale zabili dalšího kluka z okolí. Všechno, co mi na to řekla, bylo, že si je oba vzala Zima. Přijde mi to trochu… krutý.“
To byla pravda, i když to nebylo to, na co právě v té chvíli myslel. Nicola si ho chvíli prohlížel, než zlehka přikývl.
„Chápu. Takoví jsou lidi z okolí, s tím holt nic neuděláme,“ Nicola si povzdechl a poté jen zavrtěl hlavou. „Netrap se tim teď. Vždyť se podívej, jak na tebe ten fešák toužebně kouká. Vzal bys je na projížďku?“ Nicola mu věnoval zářivý úsměv, kterým nakazil i Damiana.
„Rád je vezmu,“ zazubil se. Už byl naučený, jak jednoho z nich osedlat a další tři potom zaháknout na lonže. Byli to vychovaní a klidní valaši, většinou nedělali žádný problém, ačkoliv se občas chovali jako natěšená malá hříbata.
Damian brzy seděl v pohodlném sedle na hřbetě velikého černého shirského koně, oblečený v teplé jezdecké bundě a rukavicích. Cvalem je hnal přes zasněžené pláně a rozhlížel se po okolí. Nedaleký les byl klidný a stromy šuměly ve větru, jako by šeptaly svá tajemství. Damian dobře věděl, že jich bylo nespočetně mnoho, i proto ho rozlehlé lesy vždy lákaly a děsily zároveň.
Pohled na bílou, tichou krajinu v něm vyvolával pocit melancholie a samoty, ani v tu chvíli se tedy nedokázal ubránit myšlence na dva mrtvé chlapce jeho věku. Znal ta jména, jejich tváře a nemohl se zbavit pocitu, že bylo na jejich smrti něco divného.
Ten první byl z jeho vesnice, po jeho smrti ale Damian neviděl žádný z těch úžasných policejních automobilů dorazit do vsi a ptát se jejích obyvatel na informace, které mohli vědět jen oni. To byla první zvláštní věc. Podle popisů to nevypadalo na to, že by ti dva jen tak zemřeli při nějaké nehodě. Možná ale Damian jen četl moc detektivek.
S pohledem na les se zamyslel nad slovy své matky. ,Vzala si je Zima.‘ tak to řekla.
Hlavou mu prolétla vzpomínka na sen z jeho raného dětství. V té době poslouchal moc řečí o přízraku, který se dle legend plížil kolem vesnic v dobách zimních svátků. Nebylo divu, že se mu tehdy zdálo o děsivém tvoru, který by snad mohl být tím strašákem z legend a pohádek.
,Modrý pohled pak prozáří noc.‘
,Toho pohledu se lidé báli, snažili se mu vyhnout a prosili o radu tu, kterou oslavovali.‘
Nechápal, proč si tak náhle vzpomněl na část koledy a legendy, která zmiňovala přízrak. Byla to vlastně úplná hloupost, aby jeho matka věřila, že ty dva mladíky zabil Stín Zimy. Když nad tím ale přemýšlel, rozhodně nebyla jediná, která v to věřila. Kdykoliv zaslechl někoho zmínit smrt těch dvou, spojovali to se Zimním Stínem a potom už v tom tématu raději nepokračovali.
Byla pravda, že se v kronikách všech vesnic psalo o nevysvětlitelných úmrtích už od pradávna. Vždycky měl ale za to, že šlo jen o pokus vyhnout se racionálním vysvětlením těchto smrtí.
Musel na chvilku zpomalit a promnout si kořen nosu. Začínal už snad také bláznit ze všech těch pověr, co se vznášely nad vesnicemi a hlubokými lesy?
･°｡❅°*•
Druhá oslava, konající se jen dva dny po té první, pro něj byla mnohem klidnější. Lidé opět tančili a hudba znovu hrála, Damian měl ale na slavení příliš mnoho myšlenek, které nechtěl odkládat. Prohlížel si některé tančící houfy, zkoumal jejich rozzářené obličeje a on sám si připadal, že mezi nimi vypadá nepatřičně.
Ucítil na sobě pohled, proto se začal rozhlížet, aby zjistil, kdo se na něj tak upřeně dívá. Nikoho, kdo by na něj hleděl, nenašel. Všiml si ale, že není jediný, kdo neslaví a netančí.
U jedle stál jeden z myslivců, nejspíš zrovna dokončil kontrolu. Nádherný strom už měl za sebou spoustu let, bylo potřeba, aby mu myslivci věnovali speciální péči, díky níž ho dokáží udržet v jeho stávající kráse ještě spoustu let. V tu chvíli ale ten muž už jen pozoroval dění a působil na svém místě stejně nepatřičně jako Damian.
Nebyl původem z jejich vesnice a spousta lidí ho dlouhou dobu nebrala mezi sebe. Tvrdili, že nechápal důležitost jejich oslav. Damian nevěděl, kolik je na tom pravdy, musel ale uznat, že ten muž nevypadal ani zdaleka tak nadšeně jako ostatní. Vždy to byl podivín a samotář, víc o něm ale Damian nevěděl.
Hnědovlásek si ho chvíli prohlížel a přemýšlel, co ještě se mu na něm zdá divné. Už nad tím chtěl jen mávnout rukou, ale když se muž rozešel pryč, Damian si všiml, že za ním poletuje hned několik světlušek. Světlušky se nikdy nikoho nedržely.
„Dami, pojď se bavit!“ probudila ho ze zamyšlení slova jeho matky. Marion se široce usmívala, její tváře byly celé rudé z toho, jak moc se bavila. Damian se postavil a na tváři vykouzlil co nejupřímnější úsměv, jako by ho právě nevyrušila ze sledování něčeho ohromně divného.
„Musím si na chvíli odskočit. Za chvíli se vrátim a zatančim si s váma,“ slíbil jí a Elodie, která se přitočila hned, jakmile viděla Damiana na parketě.
„Přijď brzy!“ zasmála se Marion a Damian poslušně přikývl.
„Přijdu,“ slíbil, než se začal proplétat mezi tančícími lidmi, pohledem stále stihl vyhledat záda onoho myslivce a světlušek poletujících kolem něj. Nezdálo se mu to, světlušky ho opravdu následovaly.
Nebyl si jistý, co ho za ním vede, nejspíš ho jen ohromoval ten fakt, že kolem toho cizince poletují světlušky tak moc spjaté se svátky, kterým on nerozuměl. Damianovi nedávalo smysl, proč by se držely jen tak někoho, vlastně proč by se vůbec někoho držely. Byly to jen světlušky, brouci bez špetky rozumu, nedávalo to smysl.
Damiana tyto zamotané myšlenky vedly dál za myslivcem. Ten se rychlým krokem proplétal mezi domy, pokračoval ven z vesnice a směřoval k lesu. To nebylo tak zarážející, Damian si odvodil, že nejspíš míří do hájovny, aby tam odložil své pomůcky. I tak za ním vlál závoj světlušek, což donutilo i hnědovlasého mladíka, aby ho dál následoval. Zajímalo ho, proč se za ním ta malá stvoření hrnou.
K jeho překvapení ale muž vůbec nemířil k hájovně. Myslivcovy kroky vedly do lesa, a to Damiana zmátlo snad ještě víc. Vždycky myslel, že je to podivín, ale nemyslel si, že by to byl takový blázen, aby šel v noci do lesů. Většina lidí neměla důvod tam chodit ani ve dne, les byl navíc chráněnou oblastí, tudíž tam nesměli bez povolení a průvodce žádní cizinci. Do nejhlubších částí hvozdu nejspíš už dlouho nevkročila ani noha.
Damian se malinko mračil, jeho oči zkoumaly každý centimetr lesa kolem. Věděl, že by se měl vrátit. Na myslivci, co jde do lesa, přece nebylo nic zvláštního. A přece ho tahle slova svrběla, jako by se spálil o kopřivu.
Proto vstoupil do lesa na stejném místě jako myslivec. Hleděl do temnoty mezi kmeny, stálo ho to všechnu odvahu, aby pokračoval. Stále se ještě mohl obrátit a jít zpátky na oslavu, ale jeho zvědavost a zmatení převážily strach. Pokud tento muž věděl, proč vymizelo tolik světlušek, možná věděl dokonce i něco víc o dvou mladících, kteří přišli v okolí o život.
Pokračoval dál a dál. Slyšel každé zasténání větru a šumění větví, každé tiché křupnutí sněhu, když došlápl. Divil se, že ho myslivec nezaslechl, nebo ho nenapadlo se ohlédnout. V tu chvíli Damian znejistěl. Ten muž nejspíš nedělal nic špatného, proto se neohlížel, ani nečekal, že by za ním mohl někdo jít.
Svým zaváháním ztratil myslivce z dohledu. Měl co dělat, aby nezpanikařil. Hned se začal rozhlížet kolem, jestli neuvidí toho muže, nebo svoje stopy. Ztratit se v rozlehlém hvozdu byl malér jako trám a rozhodně to neznamenalo nic dobrého. Pokud by nenašel cestu zpátky, dost možná by v lese do rána umrznul.
Myslivce neviděl, své stopy naštěstí ano. Než se ale mohl vydat zpátky, všiml si slabých světélek, které vedly stejným směrem, kterým mířily i myslivcovy stopy. Damian se zhluboka nadechl a vydechl, dal si chvíli na rozmyšlenou, než se vydal za světluškami. Proč by se udržovaly v tak jasné řadě, kdyby za nimi neměl jít?
Sám sobě se musel v mysli vysmát. Byl hloupý. Proč se za tím divným chlapem vůbec vydal? Neměl důvod. Jen své divné pocity, které se víc a víc znásobovali, čím dál v lese byl. Byl si jistý, že se mu to vymstí, nyní byl ale už příliš daleko na to, aby se vzdal. Až moc ho pohltila zvědavost.
Pokračoval dál po cestě, kterou mu vytvářely světlušky, stále si nebyl jistý, kam vlastně míří. Les vypadal všude stejně, jediným záchytným bodem pro něj tedy byly jeho stopy a zelenkavé světlušky.
Těch jako by s každým krokem přibývalo, bylo jich stále víc, když pokračoval hlouběji do lesa. Nebyly ale úplně vhodným osvětlením, proto Damian v té černočerné tmě neočekával tak náhlé klesání dolů a kopec před sebou sjel po zádech.
„Už jsem myslel, že se tě nedočkam, ty šneku,“ ozvalo se nad ním otráveně, když se pod malým kopcem zastavil. Hned jak to Damian slyšel, vyskočil zpátky na nohy a zadíval se do myslivcovy ušklíbající se tváře. Nechtěl, aby se prozradil a nakonec udělal snad tu nejhloupější chybu, kterou mohl. Nyní už ale nebyl čas na lamentování, musel se mu postavit čelem a vysvětlit, proč se za ním plížil tak daleko. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se, aby si dodal odvahu. Stáli na mýtině, ale nebyli tam sami.
Damianův dech se zatajil, když pohlédl na tvora ze svých nočních mur. Byl stále stejný jako ve vzpomínce, kterou mladík dlouhá léta mylně považoval za sen. Nelišil se ničím. Maska z kostí, havraní vlasy a kožešina z bílé lišky. Jen jeho pohled nemířil na Damiana, tvor své oči upíral do země. Byl svázaný a téměř nehybný, což v Damianovi akorát vyvolávalo další a další otázky.
„Překvapenej?“ zaslechl téměř výsměšný hlas. Svým pohledem se vrátil k myslivci, který se ušklíbal jako kočka, která právě ulovila myš. A Damian měl špatný pocit, že ví, kdo tou myší má být.
„Co se to tady děje? Co to je?“ Damian pohodil rukou směrem k monstru, které klidně oddechovalo. Nechtěl dát najevo, že ví, o co se jedná. Nikdo doopravdy netušil, jak Stín Zimy vypadá. Nikdo kromě Damiana.
„Ale to ty moc dobře víš, nemam pravdu?“ jeho hlas zněl úlisně, jako by si s ním chtěl hrát. Přišel blíž a Damianovi sklouzl pohled k přívěsku na jeho krku, který vždy považoval za zub. Když se ale teď podíval zblízka, poznal, že je to přesně ten kus parohu, který chyběl svázanému tvoru. Ať to znamenalo cokoliv, určitě to nebylo nic dobrého.
„Proč… si myslíte, že vím, co je zač?“ dostal ze sebe Damian, podíval se nejdřív na to stvoření a potom na myslivce. Ten se dál spokojeně ušklíbal. Hnědovláskovi to nahánělo husí kůži, ale jeho zvědavost mu nedovolila utéct. Místo odpovědi muž pohlédl na obrovského tvora.
„Vstávej,“ to slovo nebylo mířeno na něj, ale na zvíře. Damianovi přejel mráz po zádech. To nebylo dobré. Jeho zvědavost v tu chvíli přemohl strach, nedokázal ale přestat zírat na onoho tvora s jeleními parohy.
Pouta, kterými byl Stín Zimy spoután, zmizela a tvor se jedním pohybem dostal do stoje. To byl pro Damiana již dostatečný signál, aby se odrazil od země a vyběhl pryč z mýtinky. Řítil se tichým lesem, pod nohama mu křupal sníh a kolem jeho uší kvílel vítr. Nikdy nebyl příliš dobrým běžcem, v tu chvíli ho ale poháněl nezměrný strach a obrovská dávka adrenalinu. Musel utéct.
Měl zůstat ve vesnici, měl se vykašlat na toho podezřelého muže a všechny světlušky světa. Měl zůstat s mamkou a sestrou, dát si trochu punče a nezabývat se věcmi, do kterých mu nic nebylo. Měl nad vším prostě jen mávnout rukou.
Běžel do kopce, kličkoval mezi stromy zpátky po svých stopách a nechtěl si připustit, že za sebou slyší funění toho tvora. Doufal, že je to jen jeho přebujelá fantazie a adrenalin, který mu v tu chvíli rozpumpoval všechny tepny v těle. Sníh mu znesnadňoval jeho útěk, nedokázal ho ale zastavit.
Jeho tichá prosba, aby ho nechali jít, však nedopadla na úrodnou půdu. Měl pocit, jako by utíkal hodiny, ve skutečnosti to však mohlo být nanejvýš několik minut. Tvor ho srazil k zemi a otočil ho k sobě tváří.
Damian se zadíval do křišťálově modrých očí, které se skrývaly za maskou. Na svém krku cítil ledové drápy a stisk, ze kterého nebylo úniku. O tomhle se zpívalo v legendách, to tenhle pohled byl předzvěstí smrti.
„Tsk, tsk, tsk. Hloupý děcko, myslí si, že bych ho nechal jen tak odejít,“ muž znovu klidně promlouval k Damianovi. Byl sám se sebou spokojený, tvor byl celý v jeho moci a neočekával, že by dokázal odolat jeho rozkazu.
Damian pootevřel ústa, ale nebyl si jistý, co chce vlastně říct. Hlavou mu vířilo tolik myšlenek, prosil všechna božstva, která znal o záchranu a nejprve ze sebe nedokázal vyloudit ani zvuk.
„Proč…“ šeptl slabým hlasem, skoro až se zasmál nad svou ubohostí. Svou vlastní hloupostí se dostal do pasti a bylo mu do pláče, teď když na ni narazil. Klepal se strachy jako lapený zajíček a jeho dech byl zrychlený od namáhavého běhu.
„Vaše hloupý tradice a zvyky mě znechucujou. Ale daj se náramně dobře využít. Co tenhle dělal celý ty staletí svojí existence? Zabíjel a strašil. Kdyby umřel, všem by se vám ulevilo. Ale proč by měl umírat, když se dá tak snadno ovládnout? Mohl by se využít na spoustu úžasnejch věcí, jen kdybyste se do toho nepletli vy, děcka z vesnic, který pomalu z týhle oblasti nevystrčili nos,“ muž rozhořčeně rozmlouval a Damianovi se potvrdilo to, co mu došlo jen chvíli zpátky. Ten muž zabil ty dva chlapce prostřednictvím tvora, který ho právě držel přišpendleného k zemi.
Znovu se podíval na Stín Zimy a celým tělem mu prošlo mravenčení. V těch modrých očích se odrážela čirá nechuť. Nechtěl muži sloužit, nechtěl poslouchat jeho rozkazy a konat ohavnosti, protože mu to někdo nařídil. Tento nesmrtelný tvor byl násilím připoután k člověku, který hodlal zneužít jeho schopností k vlastnímu prospěchu. Jeho jediným pravým pánem byla ale Zima. Nebylo správné, aby kdokoliv tvora spoutal, ačkoliv byl vždy zápornou postavou v příbězích ze všech vesnic. Křišťálově modré oči v sobě nesly žal, vzdor a nechuť, odrážela se v nich prosba o propuštění ze spárů něčeho, co bylo daleko horší, než on sám. Ze spárů člověka.
„Zab ho,“ až tento rozkaz znovu přesunul všechnu pozornost na myslivce. Než se Damian nadál, stisk na jeho hrudi mírně povolil. Svitla mu naděje, prudkým pohybem se odrazil od země a odšoupl se dál od tvora, který ale nevyrazil za ním. Jen k němu zvedl modré oči plné žalu. Jeden z jeho dlouhých bílých drápů se leskl rudou tekutinou.
Nemohl se nadechnout. Jednou rukou se chytil za hrdlo a zalapal po dechu. Na ruce ucítil vlhko, ale neměl vůli se na ní podívat. Nevěřil, že na ní cítí vlastní krev, která se mu hrnula z hrdla, jako divoká řeka výčitek a strachu. Jeho oči těkaly ze Stínu na myslivce, jako by nevěřil, že před ním stojí. Jako by nevěřil, co mu právě udělali.
Nemohl se nadechnout. Snažil se dýchat, vycházelo z něj ovšem jen chrčení a kašlání. Všechny myšlenky na útěk se mu vypařily z hlavy, chtěl jen znovu dýchat, tak zoufale se potřeboval nadechnout. Oči mu zalily slzy a z jeho hrdla se vydralo pár beznadějných vzlyků, které mu přinesly jen větší a větší bolest.
Nemohl dýchat, nedokázal se ani udržet v sedu a zády padl do nasněžené pokrývky. Ležel v bělavém sněhu, který pomalu zbarvovala jeho krev do ruda. Nedokázal jí zastavit, nedokázal nic, než jen zoufale lapat po dechu a svíjet se jako bezmocné mládě, které ve chvilce nepozornosti polapil pytlák.
Třásl se, netušil, jestli víc zimou nebo sžírajícím strachem, že se znovu nenadechne. Nebylo úniku, neměl šanci dostat se pryč. Zůstal jen ležet, jeho tělo sebou bezmocně škubalo pod dalším a dalším návalem vzlyků.
Na jeho tváře se pomalu snášely vločky, něžně ho po nich hladily, jako by se snažily uklidnit jeho pláč a alespoň trochu mu ulehčit jeho poslední chvíle. Zůstal sám, jen s vločkami a kilometry osamělého hvozdu, kde by ho nikdo neslyšel, ani kdyby mohl volat o pomoc. Skrz slzy viděl šedé mraky a oblohu plnou hvězd, které k němu natahovaly svou zář, jako by mu chtěli ukázat cestu skrz temný les.
,Vždy to tak mělo skončit,‘ zaslechl hlas ve své hlavě, který přehlušil všechny prosby a škemrání. Damian pochopil. Každý, kdo ho zahlédl, měl takhle skončit. Osud k němu byl vlastně milosrdný, když ho nechal prožít celé dětství a dohnal ho až teď, ne před dvanácti lety, kdy Stín Zimy viděl poprvé skrz okno svého pokoje. Měl zemřít jeho rukou a tak se také nyní stalo. Zima svá proroctví nemění, nikdo nemůže uniknout osudu, který pro něj připravila.
Nebyla mu již zima. Cítil jen hřejivou náruč matky Zimy, která ho k sobě s láskou tiskla a šeptala k němu tichá slůvka útěchy. Byl tam, kam patřil, v zasněžené krajině a vše bylo tak, jak to od začátku být mělo. Byla stejně krásná zima, když na svět přišel, a když z něj nyní odcházel.
A tak zemřel tiše, samotný, pod zimní oblohou a s vědomím, že se ho už doma nikdo nedočká.